Vojenské vybavení a výstroj - LORS

Replika poloautomatické pistole Walter P 38, 9 mm, Německo, 2. světová válka. Mechanismus repliky je pohyblivý. Walther P38 pochází z nacistického německa. Je to poloautomatická pistole ráže 9 mm vyvinutá firmou Walther jako služební pistole Wehrmachtu. Ve válečné výrobě se jich vyrobilo více než 1 milion kusů! Pistole P38 byla výborná služební zbraň (a stále zůstává). Pistole fungovala na principu krátkého zákluzu hlavně. Uzamčení závěru zajišťovala výkyvná závora. Spoušťové ústrojí bylo dvojčinné. Pistole se dala snadno rozebrat k čištění a měla velmi účinné pojistné systémy, včetně úderníkové pojistky. Tato pistole byla velmi oblíbená a vyhledávaná válečná trofej. Pistole Walther P38 měla nahradit pistoli Luger P.08. Když se k moci v roce 1933 dostala NSDAP, jeden z jejich plánů bylo znovuvybudování silné armády. Zavedená pistole Luger byla nevhodná pro svoji velkou výrobní náročnost, a proto bylo třeba vyvinout pistoli novou, která by měla moderní prvky (dvojčinná spoušť...) a jednodušší výrobu. Zakázku získala v roce 1938 firma Walther. Walther dodal zbraň označovanou jako Armee Pistole (AP), z níž se vyvinula pistole Heeres Pistole (HP) a po několika změnách, které požadovala německá armáda, vznikla konečná varianta přijatá do výzbroje pod označením P38. První kusy z nulté série byly dodány armádě v srpnu 1939. Výroba probíhala nejprve pouze u firmy Carl Walther v Zella-Mehlis, v průběhu války rovněž od roku 1942 u firmy Mauser-Werke v Oberndorfu nad Neckarem a potom rovněž v závodě zbrojovky Spreewerke v českém Hrádku nad Nisou. Válečné modely byly zhotovovány výhradně z oceli. V roce 1957 se P38 začala opět vyrábět pro potřeby Bundeswehru, s duralovým rámem. Většinou byly značeny P1, i když existuje mnoho poválečných exemplářů P38 s rámem z duralu. Výroba tohoto odlehčeného modelu probíhala opět u firmy Walther, nyní v novém závodě v Ulmu. Později došlo ještě k vyztužení rámu (model s dalším kolíkem nad spouští). Bundeswehr ji používal až do 90. let. Dnes se vyrábí ve francouzském Manurhinu. Kromě ráže 9 mm Luger byla vyráběna i verze 7.65 mm Para a .22 LR. Zbraň se také několikrát objevila v televizi, často např. v seriálu Profesionálové v rukou Martina Shawa (Doylea). zdroj: Wikipedia Parametry: Hmotnost G: 710 Materiál: kov + plast Rozměry Cm: 24

Replika pistole Parabellum Luger P.08, Německo 1898. Celokovová. Mechanismus repliky je pohyblivý. Luger P.08 je jedna z nejznámějších pistolí světa. V Evropě je známější pod názvem Parabellum - „Parabella“. Samonabíjecí pistole s uzamčeným závěrem. K odemčení závěru dochází po krátkém zákluzu zpětněrázového celku hlaveň+závěr, kdy k vychýlení hmatníků závěru z uzamčeného stavu dojde po nárazu na kulisu, jež je nedílnou součástí rámu zbraně. Pistole byla obvykle velmi dobře zpracována, ve své době se jednalo o jednu z nejspolehlivějších samonabíjecích zbraní. Hlavní nevýhodou byla poměrně vysoká výrobní náročnost, nevhodná u služební zbraně. Pistole je obecně známa zejména jako "pénulaosmička", "nulaosma". Tedy P08. Ve skutečnosti toto populární označení platí pouze pro její variantu tak, jak byla oficiálně přijata do výzbroje Reichswehru před WWI. To znamená pistoli Luger s hlavní o délce 98mm, ráže 9mm Luger, bez automatické dlaňové pojistky a s výstupkem pro připevnění nástavné pažby Pistole byla vyvinuta Georgem Lugerem z jedné z prvních komerčně úspěšných samonabíjecích zbraní - pistole C93 vynálezce Huga Borchardta, který se inspiroval systémem kulometu Maxim. Pistoli Luger si v roce 1898 nechal patentovat Georg Luger. Od roku 1900 ji začala v Německu vyrábět továrna Ludwiga Loeweho Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken (DWM). Pistole byla vyráběna v mnoha variantách. Příklady: P.04 - "námořnický model" - oficiálně zařazen do výzbroje Kriegsmarine v roce 1906, se 150mm dlouhou hlavní v ráži 9 mm Luger, možností nasazení pažby, s dvoupolohovým stavitelným hledím na posledním článku kloubu, vyráběn ve dvou variantách (1. s dlouhým rámem, dlaňovou pojistkou a manuální pojistkou pracující v opačném směru než u P.08, u prvních modelů původní listová vratná pružina; druhý model krátký rám, dlaňová pojistka chybí, směr funkce manuální pojistky stejný jako P.08, vratná pružina vinutá). P.08 původně bez možnosti nasazení pažby, v průběhu výroby (po nástupu LP.08 z důvodu usnadnění výroby) ponechána možnost připojení pažby, délka hlavně 100mm, ráže 9 mm Luger. LP.08 - délka hlavně 203 mm, nástavná pažba, stavitelné tangenciální osmipolohové hledí s nastavením vzdálenosti střelby (teoretické) do 800m, první model s možností korekce hledí a mušky šroubky, druhý model zjednodušený bez možnosti korekce. Od roku 1938 ji výzbroji začala pomalu nahrazovat nová německá pistole Walther P 38, jejíž výroba byla výrazně jednodušší a levnější. Parametry: Hmotnost G: 965 Materiál: kov Rozměry Cm: 25,5

Revolver je víceranná,  obvykle ruční palná zbraň, v níž jsou náboje umístěny  v otočném válci. Nagant M1895Revolverové  zbraně jsou součástí dlouhého vývoje víceranných zbraní.  Na rozdíl od tzv. pepřenek,  které používaly otáčivý svazek hlavní, revolver má jen jednu  hlaveň a  otáčivý válec s komorami. Revolvery jsou neodmyslitelně  spojeny se Samuelem Coltem,  který jako první patentoval a vyráběl  použitelné revolvery. V České  republice je slovo „kolt“  často synonymem pro revolver, ačkoliv  revolvery vyrábí i mnoho  jiných výrobců a naopak firma Colt s produkcí  revolverů prakticky  skončila a věnuje se jiným typům zbraní. Revolvery  zůstávají  stále oblíbené, i když byly postupně nahrazovány  samonabíjecími  pistolemi, obzvlášť tam, kde je důležitá velká kapacita  zásobníku  a rychlost přebití. První patent na revolver s válcem s  komorami  provrtanými skrz a používající plechové nábojnice obdržela  firma Smith and Wesson pro salonní model ráže .22, od ní pak  práva  odkoupila firma Colt a r. 1875 začala s masovou výrobou  "šestiraňáků"  (Sixshooter)- prakticky shodných modelů SAA  (Single Action Arm -  Jednočinná ruční zbraň) - Army (ráže  .45,hlaveň 7+3/4"), Navy (.38,  8+5/8")a civilní Peacemaker (.45,  6") a řady dalších, odvozených,  lišících se jen délkou  hlavně a v detailech, převážně v armádní ráži  .45, méně  v "námořní" ráži .38, jež nahradily ráže perkusních revolverů  .44, resp. .36. Menší ráže se znovu prosazují až s nástupem  bezdýmného  prachu ve 20.stol. Revolver pracuje tak,  že má několik komor v otočném válci. Jedna  komora je vždy  vystavena proti hlavni a úderníku, respektive zápalníku. U  jednočinného revolveru (SA) musí být před každým výstřelem  ručně natažen kohout, u dvojčinného (DA) stačí promáčknout  spoušť. Většina moderních revolverů umožňuje  střelbu  ve dvojčinném i v jednočinném režimu, což vede k přesnější  střelbě, přesto se zejména u civilních zbraní pro sebeobranu  prosazuje  pouze dvojčinný (DAO - Double Action Only) systém,  kdy je bicí ústrojí  (kohout) natahováno pouze promáčknutím  spouště. Kohout tak může být  zcela malý, oblý a krytý,  takže se nemůže při rychlém vytažení zachytit  za oděv. Nejčastější  kapacita válce je šest ran, malé obranné zbraně jsou  často  pětiranné, ale vyskytují se i válce, které mají až deset  komor.  Záleží na určení revolveru a také na ráži. Ve srovnání se samonabíjecími  pistolemi jsou revolvery jednodušší na  ovládání (i když  jejich konstrukce je paradoxně složitější než u  pistole)  a jsou považovány za spolehlivější (v případě selhání  střeliva). Jestliže selže náboj u samonabíjecí pistole,  musí střelec  ručně natáhnout závěr, aby vyhodil vadný  náboj z komory a nabil nový. U  dvojčinného revolveru stačí  jen znovu stisknout spoušť. Pro revolver je typické používání  nábojů s okrajem, vystupujícím na  konci u zápalky nad průměr  náboje a tímto okrajem zabraňujícím  propadnutí náboje dovnitř  nábojové komory, která má stejný vývrt po celé  délce válce.  Přesto však existují i revolvery s válci na pistolové,  bezokrajové  náboje a naopak pistole uzpůsobené na náboje okrajové. Během  dlouhého období vývoje revolverů bylo vyvinuto mnoho ráží.  Některé z  nich dosáhly velkého rozšíření a jsou používány  dodnes, jako například .22 LR(pro  revolvery původně  určené jen .22Short a .22Long, .22LR - Long Rifle byl  původně  vyvinut pro pušky, stejně jako .22WMR) pro sportovní a zábavnou  střelbu, .38 Special a .357 Magnum pro policejní a sebeobranné  účely a .44 Magnum, kterou proslavil například Clint Eastwood v sérii „Drsný Harry“  (více méně frajeřina, pro střelbu na nekryté cíle  je tento  náboj zbytečně předimenzovaný a kvůli velkému zpětnému  rázu je  střelba méně přesná, spolehlivě však zastaví  každý běžný automobil).  Nejvýkonnější sériově vyráběný  revolverový náboj je .500  S&W Magnum. Parametry: Hmotnost G: 1120 Materiál: kov + dřevo

Německá dýka. Dýka je krátká, ostrá bodná pobočná zbraň upevněná v rukojeti. Používá se jako řezací nástroj nebo zbraň. V porovnání s nožem má delší, obvykle symetrickou a oboustranně broušenou čepel. Na rozdíl od nože je určena především k bodání, zatímco nůž k řezání. Obvykle se skládá z čepele a rukojeti, některé druhy mohou být navíc opatřeny záštitou a hlavicí. Později se rozvinul šerm s mečem v jedné ruce a dýkou ve druhé. Těmto dýkám se říkalo „levoručky“. Tvar dýky byl až na výjimky dán použitým materiálem a konstrukcí. Rovná čepel byla výhodná k bodání, avšak měděné a bronzové čepele nebyly vhodné k řezání nebo sekání. K vyvážení tohoto nedostatku se čepel tvarovala tak, aby se zvýšil řezný účinek. Výsledkem byla zakřivená čepel řezných nástrojů a rovná čepel u bodných zbraní. Zakřivení mělo mnoho různých podob. Některé tvary se staly charakteristickými pro určité země, například malajský kris se zvlněným ostřím čepele či indický katar se širokou čepelí, který byl vybaven příčnou rukojetí umožňující prudší zabodnutí do těla protivníka. Zahnuté čepele byly oblíbené na Středním Východě a v Indii, kde vznikla špičatá dýka s průřezem tvaru T. Vznikly i dýky s dvojitou čepelí, které umožňovaly bodnout směrem nahoru i dolů, stejně jako dýky s příčným zářezem, kterým mohl bojovník zachytit protivníkovu čepel a ohnout ji nebo dokonce zlomit. zdroj: wikipedie.cz Parametry: Hmotnost G: 352 Materiál: kov + plast Rozměry Cm: 38

Replika Mauser, 1898 Německo, celokovová.  Mechanismus repliky je pohyblivý. Mauser je jedna z prvních samonabíjecích pistolí. Po počáteční konstrukci moderní automatické pistole 1893 začali bratři Fidel, Friedrich a Josef Feederle pracovat na vlastním modelu pro zbrojovku Mauser a to bez vědomí a souhlasu svých nadřízených. Zbraň byla i přes to již v roce 1896 uvedena na trh. Zbraň využívá energii zpětného rázu s krátkým pohybem hlavně. Uzamčení bylo prováděno pomocí kývavé závory. Schránka na náboje se nachází v přední části lučíku a je plněna shora nábojovými pásky. Hledí pistole bylo stavitelné, existovaly varianty ocejchované do 500, 700 a 1000 metrů. Zajímavostí je signalizace vystřelení posledního náboje, podavač zásobníku zadržel závěr v otevřené poloze (tzv. střelecká pohotovost). S modelem 1930 zavedl Mauser výměnné zásobníky o různé kapacitě. Model 1932 byl schopen automatické střelby. Pouzdro této zbraně může být použito u všech modelů jako pažba. C96 byla vyráběna s různými délkami hlavně, různými kapacitami zásobníku a v různých rážích. Obě dvě původní varianty ráže 7,63 × 25 mm měly hlavně od 8 do 13 cm délky a šesti nebo desetiranný zásobník. Po válce je firma Mauser v důsledku poválečných omezení nucena vyrábět pouze policejní vzory pistolí. Pistole Mauser jsou dodávány do mnoha zemí světa, v Sovětském svazu je pistole zavedena do výzbroje před přijetím pistole Tokarev. Náboj Tokarev 7,62x25 je vlastně kopií náboje Mauser 7,63x25. Lze nalézt i označení BOLO (Bolschevik Ordonance), těmito pistolemi je vyzbrojena nechvalně proslulá ČEKA. V roce 1932 se začala vyrábět nová verze pistole Mauser s označením model 1932, oproti původní verzi dokáže tato pistole střílet i v plně automatickém režimu – dávkou. To se samozřejmě podepisuje na přesnosti zásahu. Náboje se už nenabíjejí do schránky shora nábojovým páskem, ale nabíjí se za pomocí zásobníku s 10 nebo 20 náboji. Tento verze je taky označován jako model 712. Na počátku 20. století vypsalo vedení císařské armády zakázku na standardní pistoli. Zvítězila ale slavná pistole P-08 vyvinutá Georgem Lugerem. Model C96 znamenal ale pro zbrojovku Mauser obrovský komerční úspěch. Tato zbraň dosahovala v prodeji vysokých čísel: byla dodávána ve velkých počtech do zemí, jako je Turecko, Mexiko a Čína, a tam byla také uvedena do výzbroje těchto armád. Nejslavnějším majitelem C96 byl později ministerský předseda Winston Churchill, který se s touto pistolí zúčastnil mimo jiné války v Súdánu a búrské války. V roce 1920 byly některé C96 prodány do Číny a vyráběny pod licencí Shan-Si Arsenal. Měly ráži 0.45 ACP. Tyto modely jsou kvůli použité munici širší a tak okamžitě rozeznatelné. Během první světové války byly dodávány také německým jednotkám, ale pouze modely, které byly převedeny na standardní náboj 9 mm Parabellum. Aby se předešlo záměně s C96 v ráži 7,63 mm, jsou označovány červenou číslicí 9 na rukojeti. Mauser C96 byly také rozšířeny v Rusku, kde byly používány zejména vojsky bolševiků. Oblíbenost této zbraně u Rudých gard dokládají oslavná slova v básních ruských básníků. Také v druhé světové válce byly ve Wehrmachtu používány různé typy této zbraně. Zvláštní oblibu si získaly u řidičů vojenské techniky a vojáků v oddílech pro boj v týlu nepřítele. Ve Waffen-SS se často používala verze rychlopalné samonabíjecí pistole - Schnellfeuer-Selbstladepistole C 96/M 30. Parametry: Hmotnost G: 1120 Materiál: kov Rozměry Cm: 32

Pistole Makarova (PM) je standardní sovětskou pistolí užívanou především jako osobní zbraň důstojníků všech druhů vojsk, výzbroj posádek lodí, ponorek, zřídka i letadel či vrtulníků ve většině států bývalé Varšavské smlouvy. Vyznačuje se malými rozměry a užité střelivo celkem dobrými střeleckými vlastnostmi, které jsou pro bojovou pistoli sloužící jako záložní zbraň používanou na boj do 100 metrů dostatečné. Zbraň vznikla v 50. letech 20. století v SSSR. Jejím hlavním konstruktérem je pravděpodobně Nikolaj Fjodorovič Makarov. S jistotou to ale tvrdit nelze. Zbraň se velmi podobá pistoli Walther PP, jejíž je vylepšenou kopií.Vyznačuje se celkem čistým, hezkým vzhledem a padne dobře do ruky. Zpětný ráz je vskutku velký na balistické vlastnosti užitého střeliva, přesto v porovnání s ostatními zbraněmi patří mezi ty při střelbě pohodlnější. Mířidla jsou klasická dvoubodá. Makarov se vyrábí z velice kvalitních materiálů. Ty spolu s konstrukcí propůjčují zbrani velkou odolnost a spolehlivost, zbraň ale není zbytečně těžká. Pojistka je umístěna na levé straně pouzdra závěru, kohoutek má pro státy Varšavské smlouvy klasický tvar připomínající malé kolečko se zoubky. Spouštěcí ústrojí zbraně je dvojčinné. Zajímavostí je pak, že Makarov díky vysoce posazenému zásobníku (téměř v úrovni hlavně) podává i prázdné nábojnice (najde-li se vůbec někdo, kdo je bude do zásobníku dávat). Jednoduchost konstrukce,umožňuje snadné vyladění chodu. Specialitou této zbraně jsou pouhé dva čepy. Jeden pomáhá zajistit spojení rámu s hlavní a druhý jistí lučík v těle pistole. Ostatní součástky mají čepy přímo na sobě a do těla se zasouvají průchody. Pistole jako celek je maximálně jednoduchá,svou jednoduchostí a odolností se hodí do náročných podmínek. Pistole nemá sebemenší problém s podáváním nábojů pokrytých pískem, je schopná střílet i po ponoření do bahna či mokrého písku. Můžeme tedy z jistotou potvrdit, že se jedná o jednu z nejodolnějších pistolí na světě. Zbraň má i přes použití náboje Makarov dynamický závěr, takže veškerý zpětný ráz pohlcuje vratná pružina. Ta je také za tímto účelem dosti silná. Hranice maximálního zatížení tohoto typu závěrového systému pravděpodobně leží někde blízko výkonnosti tohoto náboje. Rusko inovovalo munici pro pistoli Makarov, po upravení nábojové komory u nových zbraní (vroubkování, princip dobrždění třením), se do těchto pistolí bez dalších úprav, používá zesílená munice. Je deklarováno že tyto nové náboje výkonem překonávají náboj 9mm Luger. Střely těchto nábojů jsou označeny černou barvou a není možné je střílet z původních zbraní. Pistole Makarov užívá náboje 9 mm Makarov. Tento náboj pravděpodobně vychází z původně německého náboje Ultra z období 2. světové války , za níž ovšem nebyl nikdy použit. Jedná se o náboj 9x18 mm, jenž se svou výkonností řadí mezi náboje 9 mm Luger (též Parabellum) a 9 mm Browning. Použití takto výkonného náboje je pro bojovou pistoli dosti neobvyklé, pro poměrně nízkou výkonnost. Toto je možno vysvětlit tím, že v SSSR se pistole považovala za ryze záložní zbraň používanou důstojníky a osádkami, kteří nebojovali na delší vzdálenosti. Tento náboj se jinak užívá pouze zřídka, jako příklad poslouží československá pistole Pistole vz. 82. Ze základní verze vznikla řada kopií v různých komunistických zemích celého světa. Za samostatnou variantu lze považovat Sovětskou zbraň vybavenou zabudovaným tlumičem hluku výstřelu. Čína - typ 59 = pouze kopie Německá demokratická republika - Pistole M = pouze kopie Rusko - PMM = modernizovaná varianta s dvouřadým zásobníkem na 12 nábojů Polsko - P-64 = pouze kopie Rusko - Baikal 442 = civilní verze, dle některých zdrojů méně kvalitní než originální vojenská Parametry: Hmotnost G: 649 Materiál: kov + plast Rozměry Cm: 16 Replika Pistole PM (Pistole Makarova), N. F. Makarov, Rusko, 1951. Mechanismus repliky je pohyblivý.

Replika Dvouhlavňová pistole, USA, 1881. Mechanismus repliky je pohyblivý. Parametry: Hmotnost G: 1834 Materiál: kov + dřevo Rozměry Cm: 52,5

Pistole Německo, 1931. Reprodukce pistole, vyrobené z kovových a plastových rukojeti, se simulovaným mechanismem nakládání a vypalování, funkčními bezpečnostními tlačítky, odnímatelným barelem a odnímatelným zásobníkem. M1911 je robustní, spolehlivá, jednoduchá akční poloautomatická pistole ovládaná přímým zpětným rázem a poháněná stohovačem 7 tisíc nábojů .45. Byl navržen pro vojenské použití Johna M. Browninga, který také navrhl příslušnou kazetu pro zbraň, .45 ACP. 29. března 1911 byla oficiálně přijata jako zákonná zbraň amerických ozbrojených sil, zpočátku získala označení poloměnité pistole .45 a M1911. Následně od roku 1924 se jeho označení změnilo na Pistol Auto Calibre .45, M1911A1. Celkem armáda získala během své životnosti přibližně 2,7 milionu pistolí. To mělo široké použití v první světové válce, druhá světová válka, korejská válka a vietnamská válka. V americké armádě zůstal nepřetržitě do roku 1985, kdy byl nahrazen zbraní Beretta. Některé varianty jsou stále ve výrobě a vzhledem k jejich popularitě jsou stále aktivní v některých jednotkách speciálních sil, námořních sil a námořních sborů. Parametry: Hmotnost G: 715 Materiál: kov + plast Rozměry Cm: 30

Replika Německá pistole Waffen SSPPK, 2. světová válka, Německo. Mechanismus repliky je pohyblivý. Parametry: Hmotnost G: 590 Materiál: kov + plast Rozměry Cm: 18

Replika Samopal MP 40 (Maschinenpistole 40), ráže 9 mm, Německo 1940, 2. světová válka. S koženým páskem. Mechanismus repliky je pohyblivý. MP 40 (Maschinenpistole 40) byl německý samopal používaný v letech druhé světové války. S počtem více než milionu vyrobených kusů to byl nejpoužívanější samopal ve výzbroji německé armády. MP 40 patřil do řady samopalů MP 38, MP 38/40 vyráběných německou firmou Erma Werke, kterou německá vláda pověřila vývojem nového samopalu v letech těsně před druhou světovou válkou. Při vývoji dala firma důraz na jeho jednoduchou výrobu. Navrhl ho konstruktér Heinrich Vollmer; i když je samopal někdy nesprávně označován jako Schmeisser, ačkoliv není známo, že by konstruktér Hugo Schmeisser do jeho vývoje zasáhl. Německá firma Erma Werke v Erfurtu roku 1936 zkoušela nový typ samopalu „EMP 36“ používající mechanizmus s teleskopickým pouzdrem vratné pružiny závěru systému Vollmer, který byl vybaven sklopnou ramenní opěrou, pistolovou rukojetí a dřevěným předpažbím. Německá armáda se teprve těsně před druhou světovou válkou rozhodla zavést do výzbroje samopaly pro potřeby tankového vojska a výsadkářů, proto byl přijat roku 1938 zdokonalený samopal firmy Erma pod označením MP 38. Ten zachovával celkové uspořádání a vnější vzhled prototypu firmy Erma, ale jeho závěr byl kombinací dřívějších Schmeisserových konstrukcí s teleskopickým pouzdrem vratné pružiny Vollmerova systému a spoušťový mechanismus se blížil řešení Schmeisserova samopalu MP 28 (s vypuštěním voliče režimu střelby), a používal i zásobník Schmeisserovy konstrukce. Není známo kdo tyto konstrukční změny provedl. Tento samopal mimo firmy Erma Werke vyráběla rovněž zbrojovka v rakouském Štýru. Samopal se vyznačuje hlavní bez pláště, pistolovou rukojetí a sklopnou ramenní opěrkou. Má neuzamčený, masivní závěr s předzápalem. Úderníková pružina je uložená uvnitř teleskopického systému trubek, chránící ji před znečištěním. Napínací páka závěru je umístěna na levé straně. Samopal nemá přepínač způsobu střelby a umožňuje pouze střelbu dávkou. Díky poměrně nevelké kadenci lze s určitou mírou zručnosti střílet i jednotlivými ranami. Nízká rychlost palby se projevuje kladně na přesnosti střelby a také vystřílení všech nábojů ze zásobníku trvá déle. Je dosažena pomocí pneumatického tlumiče, tvořeného odpruženým pístem ve tvaru tyčky, uloženým uvnitř úderníku. Hledí samopalu se skládá ze dvou plátků se zářezy - pevného pro střelbu do 100 m a sklopného do 200 m. Muška je chráněna prstencovým chránítkem. Pažba samopalu je vyrobena z kovu, pod hlavní se nalézá hliníková lišta a výstupek sloužící jako opěrka při střelbě z úkrytu. Z bakelitu byla vyrobena lisovaná opěrka mezi spouští a zásobníkem. V průběhu výroby samopal prodělal řadu úprav. Například v roce 1940 masivní a nákladné tělo závěru s frézovanými podélnými drážkami bylo nahrazeno hladkým a lisovaným. Objímka pro zásobník, která měla původně na boku dva otvory, potom byla bez otvorů a nakonec s rovnoběžnými žebry. Nejpodstatnějším rozdílem byla konstrukce pojistek. U různých modifikací bylo používáno buď držadlo napínací páky závěru ve tvaru skoby, které zajišťovalo zbraň pouze při nataženém závěru umístěním držadla do zalomeného výřezu v těle zbraně. Nebo válcové držadlo s čepičkou, které mohlo účinně blokovat závěr i v přední poloze. Za 2. světové války byly zkoušeny rovněž samopaly MP 40 s úpravou pro nasazení zdvojeného zásobníku (standardní dva zásobníky byly umístěny vedle sebe a po vystřílení nábojů z prvního se druhý přesunul na jeho místo). Modely: MP 36 První prototyp z roku 1936 na rozdíl od dalších modelů má zásobník ze strany.Jsou dva kusy jeden v Praze v muzeu a jeden je u soukromého sběratele. MP 38 První verze vyráběná od roku 1938 do roku 1940. MP 38 (L) Vylehčená verze vyráběná v menším množství v roce 1938 s tělem zbraně z lehké slitiny (L - Leichtmetall). MP 38/40 Verze vyráběná v roce 1940. MP 40 Verze vyráběná od roku 1940 do roku 1944 . Technologická zjednodušení a zlevnění výroby. Pouzdro závěru nahrazeno lisovaným. Nejpočetnější masově vyráběná verze. MP 41 Modifikace s dřevěnou pažbou namísto sklopné ramenní opěry vyráběná od roku 1941 do roku 1942 . Možnost střelby dávkou i jednotlivými ranami. Vyráběna firmou Haenel v Suhlu v poměrně malé sérii. Nebyl oficiálně zařazen do výzbroje německé armády. Používán bezpečnostními složkami, vojsky SS a exportována do zahraničí. S počtem 2000 kusů to byl od roku 1944 nejrozšířenější samopal ve výzbroji armády Slovenského státu. MP 40 II. model Tato verze se vyráběla od roku Od roku 1942 do roku 1944. V podstatě malá modernizace MP 40. MP 45 Byl prototyp útočné pušky vycházející z MP 40 z roku 1945 která používala náboj 7,92x33 mm Kurz. Proto útočná puška. Samopal používá pouze pistolové náboje. Na začátku války měly německé polní jednotky ve výzbroji 8773 těchto samopalů. První výrobní verze MP 38 byla použita při invazi do Polska. Používali ho hlavně výsadkáři, či velitelé čet pěchoty a přednostně jím byly vyzbrojovány jednotky SS. Pro svůj malý dostřel byl vhodný na boj ve městech a v zákopech. Jeho nevýhodou byl dlouhý zásobník, který znesnadňoval střelbu vleže.  zdroj: www.wikipedia.cz Parametry: Hmotnost G: 3660 Materiál: kov, pásek kůže Rozměry Cm: 64

Replika Puška AK47 - Kalašnikov, Rusko, 1947. Mechanismus repliky je pohyblivý, zásobník odnímatelný. Automat Kalašnikova obrazca 47 (Автомат Калашникова образца 1947 года, do češtiny přeložitelné jako Kalašnikovův automat vzor 1947), známý pod zkratkou AK-47 nebo zjednodušeně jako Kalašnikov, je nejpoužívanější a jedna z nejznámějších útočných pušek světa. Sestrojena byla v roce 1947 mladým sovětským konstruktérem Michailem Kalašnikovem. Puška používá náboj 7,62x39 mm vzor 43, poprvé využitý u samonabíjecí karabiny Simonov. Zbraň při střelbě využívá tlaku prachových plynů odebíraných z hlavně prostřednictvím plynového kanálku. Je velmi odolná, lze využít prakticky v jakýchkoli podmínkách, dokonce z AK ponořeného do bahna lze dostat výstřel, což nelze říct o často srovnávané americké útočné pušce M16. Ovšem značnou nevýhodou je její hmotnost. Při hmotnosti 4,3 kg nejde o právě nejlehčí zbraň. Určitou nevýhodou konstrukce je, že závěr je těžký, takže zpětný ráz je velký. Mířidla jsou sice odolná a jednoduchá, ale neumožňují přesnou střelbu na větší vzdálenosti, čímž znemožňují plné využití potenciálu zbraně. Zbraň také nemá tzv. střeleckou pohotovost, kdy závěr zůstane po vyprázdnění zásobníku otevřený. Tato funkce je užitečná k okamžitému rozlišení prázdného zásobníku (např. od případné poruchy/selhání) a pomáhá k rychlejšímu přebití po výměně zásobníku. Původní verze neobsahuje žádné lišty pro příslušenství, takže namontování kolimátorového zaměřovače a podobných doplňků je téměř nemožné. Historie zbraně: V roce 1947 je M. T. Kalašnikov pověřen navržením nové zbraně pro Sovětskou armádu. O dva roky později, v roce 1949, je zahájena výroba AK-47. Za další dva roky (tzn. 1951) je po důkladném testování zařazena do výzbroje Sovětské armády a jednotek policie.Později vzniká řada licencovaných kopií vyráběných v zemích východního bloku. Československý samopal vzor 58 sice zvnějšku připomíná AK-47, ale jeho vnitřní mechanismus je zcela odlišný. Izraelská puška IMI Galil se inspirovala v AK-47. Někteří údajní expertitvrdí, že se Kalašnikov inspiroval v německé zbrani SturmGewehr 44 (pod Kalašnikovem totiž pracoval po válce Hugo Schmeisser, který právě StG 44 vytvořil). „Kalašnikov“ byl schopen vypálit 10 ran za sekundu. V současnosti je v ruské armádě a policii zbraň částečně nahrazena nástupkyní AK-74. Přesto je to stále nejrozšířenější zbraň světa a to i mezi teroristy. AK-47 se díky své popularitě a exaktnímu vzhledu stal i často používaným kulturním prvkem. Ve filmech a videohrách (jako například GTA: San Andreas) bývá často vyobrazen jako zbraň používaná gangstery. Dostal se i na vlajku jihoafrického Mosambiku jako odraz skutečnosti, že tamější revoluce proti portugalským kolonizátorům byla z velké části podporována Východním blokem. AK-47 se také používá jako jméno kroku v dancehallovém tanci.  zdroj: Wikipedia Parametry: Hmotnost G: 4250 Materiál: kov + dřevo Rozměry Cm: 87

Replika Puška AK 47 - Kalašnikov, Rusko 1947 se sklopnou pažbou. Mechanismus repliky je pohyblivý, zásobník odnímatelný. Replika Puška AK 47 - Kalašnikov, Rusko 1947 se sklopnou pažbou. Mechanismus repliky je pohyblivý, zásobník odnímatelný.  AK 47 - Automat Kalašnikova obrazca 47 (Автомат Калашникова образца 1947 года, do češtiny přeložitelné jako Kalašnikovův automat vzor 1947), známý pod zkratkou AK-47 nebo zjednodušeně jako Kalašnikov, je nejpoužívanější a jedna z nejznámějších útočných pušek světa. Sestrojena byla v roce 1947 mladým sovětským konstruktérem Michailem Kalašnikovem. Puška používá náboj 7,62x39 mm vzor 43, poprvé využitý u samonabíjecí karabiny Simonov. Zbraň při střelbě využívá tlaku prachových plynů odebíraných z hlavně prostřednictvím plynového kanálku. Je velmi odolná, lze využít prakticky v jakýchkoli podmínkách, dokonce z AK ponořeného do bahna lze dostat výstřel, což nelze říct o často srovnávané americké útočné pušce M16. Ovšem značnou nevýhodou je její hmotnost. Při hmotnosti 4,3 kg nejde o právě nejlehčí zbraň. Určitou nevýhodou konstrukce je, že závěr je těžký, takže zpětný ráz je velký. Mířidla jsou sice odolná a jednoduchá, ale neumožňují přesnou střelbu na větší vzdálenosti, čímž znemožňují plné využití potenciálu zbraně. Zbraň také nemá tzv. střeleckou pohotovost, kdy závěr zůstane po vyprázdnění zásobníku otevřený. Tato funkce je užitečná k okamžitému rozlišení prázdného zásobníku (např. od případné poruchy/selhání) a pomáhá k rychlejšímu přebití po výměně zásobníku. Původní verze neobsahuje žádné lišty pro příslušenství, takže namontování kolimátorového zaměřovače a podobných doplňků je téměř nemožné.  Historie zbraně: V roce 1947 je M. T. Kalašnikov pověřen navržením nové zbraně pro Sovětskou armádu. O dva roky později, v roce 1949, je zahájena výroba AK-47. Za další dva roky (tzn. 1951) je po důkladném testování zařazena do výzbroje Sovětské armády a jednotek policie.Později vzniká řada licencovaných kopií vyráběných v zemích východního bloku. Československý samopal vzor 58 sice zvnějšku připomíná AK-47, ale jeho vnitřní mechanismus je zcela odlišný. Izraelská puška IMI Galil se inspirovala v AK-47. Někteří údajní expertitvrdí, že se Kalašnikov inspiroval v německé zbrani SturmGewehr 44 (pod Kalašnikovem totiž pracoval po válce Hugo Schmeisser, který právě StG 44 vytvořil). „Kalašnikov“ byl schopen vypálit 10 ran za sekundu. V současnosti je v ruské armádě a policii zbraň částečně nahrazena nástupkyní AK-74. Přesto je to stále nejrozšířenější zbraň světa a to i mezi teroristy. AK-47 se díky své popularitě a exaktnímu vzhledu stal i často používaným kulturním prvkem. Ve filmech a videohrách (jako například GTA: San Andreas) bývá často vyobrazen jako zbraň používaná gangstery. Dostal se i na vlajku jihoafrického Mosambiku jako odraz skutečnosti, že tamější revoluce proti portugalským kolonizátorům byla z velké části podporována Východním blokem. AK-47 se také používá jako jméno kroku v dancehallovém tanci.  zdroj: Wikipedia Parametry: Hmotnost G: 4090 Materiál: kov + dřevo Rozměry Cm: 88