Vojenské vybavení a výstroj

Německá dýka. Dýka je krátká, ostrá bodná pobočná zbraň upevněná v rukojeti. Používá se jako řezací nástroj nebo zbraň. V porovnání s nožem má delší, obvykle symetrickou a oboustranně broušenou čepel. Na rozdíl od nože je určena především k bodání, zatímco nůž k řezání. Obvykle se skládá z čepele a rukojeti, některé druhy mohou být navíc opatřeny záštitou a hlavicí. Později se rozvinul šerm s mečem v jedné ruce a dýkou ve druhé. Těmto dýkám se říkalo „levoručky“. Tvar dýky byl až na výjimky dán použitým materiálem a konstrukcí. Rovná čepel byla výhodná k bodání, avšak měděné a bronzové čepele nebyly vhodné k řezání nebo sekání. K vyvážení tohoto nedostatku se čepel tvarovala tak, aby se zvýšil řezný účinek. Výsledkem byla zakřivená čepel řezných nástrojů a rovná čepel u bodných zbraní. Zakřivení mělo mnoho různých podob. Některé tvary se staly charakteristickými pro určité země, například malajský kris se zvlněným ostřím čepele či indický katar se širokou čepelí, který byl vybaven příčnou rukojetí umožňující prudší zabodnutí do těla protivníka. Zahnuté čepele byly oblíbené na Středním Východě a v Indii, kde vznikla špičatá dýka s průřezem tvaru T. Vznikly i dýky s dvojitou čepelí, které umožňovaly bodnout směrem nahoru i dolů, stejně jako dýky s příčným zářezem, kterým mohl bojovník zachytit protivníkovu čepel a ohnout ji nebo dokonce zlomit. zdroj: wikipedie.cz Parametry: Hmotnost G: 352 Materiál: kov + plast Rozměry Cm: 38

rozměry: 10 x 10 cm

rozměry: 6,5 x 4,5 cm

Rozměry: cca 8 x 5 cm Délky řetízku: cca 15 cm a cca 60 cm Materiál: kov chromovaný

přilba cvičná s povlakem, mask. - BW

Pistole Makarova (PM) je standardní sovětskou pistolí užívanou především jako osobní zbraň důstojníků všech druhů vojsk, výzbroj posádek lodí, ponorek, zřídka i letadel či vrtulníků ve většině států bývalé Varšavské smlouvy. Vyznačuje se malými rozměry a užité střelivo celkem dobrými střeleckými vlastnostmi, které jsou pro bojovou pistoli sloužící jako záložní zbraň používanou na boj do 100 metrů dostatečné. Zbraň vznikla v 50. letech 20. století v SSSR. Jejím hlavním konstruktérem je pravděpodobně Nikolaj Fjodorovič Makarov. S jistotou to ale tvrdit nelze. Zbraň se velmi podobá pistoli Walther PP, jejíž je vylepšenou kopií.Vyznačuje se celkem čistým, hezkým vzhledem a padne dobře do ruky. Zpětný ráz je vskutku velký na balistické vlastnosti užitého střeliva, přesto v porovnání s ostatními zbraněmi patří mezi ty při střelbě pohodlnější. Mířidla jsou klasická dvoubodá. Makarov se vyrábí z velice kvalitních materiálů. Ty spolu s konstrukcí propůjčují zbrani velkou odolnost a spolehlivost, zbraň ale není zbytečně těžká. Pojistka je umístěna na levé straně pouzdra závěru, kohoutek má pro státy Varšavské smlouvy klasický tvar připomínající malé kolečko se zoubky. Spouštěcí ústrojí zbraně je dvojčinné. Zajímavostí je pak, že Makarov díky vysoce posazenému zásobníku (téměř v úrovni hlavně) podává i prázdné nábojnice (najde-li se vůbec někdo, kdo je bude do zásobníku dávat). Jednoduchost konstrukce,umožňuje snadné vyladění chodu. Specialitou této zbraně jsou pouhé dva čepy. Jeden pomáhá zajistit spojení rámu s hlavní a druhý jistí lučík v těle pistole. Ostatní součástky mají čepy přímo na sobě a do těla se zasouvají průchody. Pistole jako celek je maximálně jednoduchá,svou jednoduchostí a odolností se hodí do náročných podmínek. Pistole nemá sebemenší problém s podáváním nábojů pokrytých pískem, je schopná střílet i po ponoření do bahna či mokrého písku. Můžeme tedy z jistotou potvrdit, že se jedná o jednu z nejodolnějších pistolí na světě. Zbraň má i přes použití náboje Makarov dynamický závěr, takže veškerý zpětný ráz pohlcuje vratná pružina. Ta je také za tímto účelem dosti silná. Hranice maximálního zatížení tohoto typu závěrového systému pravděpodobně leží někde blízko výkonnosti tohoto náboje. Rusko inovovalo munici pro pistoli Makarov, po upravení nábojové komory u nových zbraní (vroubkování, princip dobrždění třením), se do těchto pistolí bez dalších úprav, používá zesílená munice. Je deklarováno že tyto nové náboje výkonem překonávají náboj 9mm Luger. Střely těchto nábojů jsou označeny černou barvou a není možné je střílet z původních zbraní. Pistole Makarov užívá náboje 9 mm Makarov. Tento náboj pravděpodobně vychází z původně německého náboje Ultra z období 2. světové války , za níž ovšem nebyl nikdy použit. Jedná se o náboj 9x18 mm, jenž se svou výkonností řadí mezi náboje 9 mm Luger (též Parabellum) a 9 mm Browning. Použití takto výkonného náboje je pro bojovou pistoli dosti neobvyklé, pro poměrně nízkou výkonnost. Toto je možno vysvětlit tím, že v SSSR se pistole považovala za ryze záložní zbraň používanou důstojníky a osádkami, kteří nebojovali na delší vzdálenosti. Tento náboj se jinak užívá pouze zřídka, jako příklad poslouží československá pistole Pistole vz. 82. Ze základní verze vznikla řada kopií v různých komunistických zemích celého světa. Za samostatnou variantu lze považovat Sovětskou zbraň vybavenou zabudovaným tlumičem hluku výstřelu. Čína - typ 59 = pouze kopie Německá demokratická republika - Pistole M = pouze kopie Rusko - PMM = modernizovaná varianta s dvouřadým zásobníkem na 12 nábojů Polsko - P-64 = pouze kopie Rusko - Baikal 442 = civilní verze, dle některých zdrojů méně kvalitní než originální vojenská Parametry: Hmotnost G: 649 Materiál: kov + plast Rozměry Cm: 16 Replika Pistole PM (Pistole Makarova), N. F. Makarov, Rusko, 1951. Mechanismus repliky je pohyblivý.

Replika Samopal MP 40 (Maschinenpistole 40), ráže 9 mm, Německo 1940, 2. světová válka. S koženým páskem. Mechanismus repliky je pohyblivý. MP 40 (Maschinenpistole 40) byl německý samopal používaný v letech druhé světové války. S počtem více než milionu vyrobených kusů to byl nejpoužívanější samopal ve výzbroji německé armády. MP 40 patřil do řady samopalů MP 38, MP 38/40 vyráběných německou firmou Erma Werke, kterou německá vláda pověřila vývojem nového samopalu v letech těsně před druhou světovou válkou. Při vývoji dala firma důraz na jeho jednoduchou výrobu. Navrhl ho konstruktér Heinrich Vollmer; i když je samopal někdy nesprávně označován jako Schmeisser, ačkoliv není známo, že by konstruktér Hugo Schmeisser do jeho vývoje zasáhl. Německá firma Erma Werke v Erfurtu roku 1936 zkoušela nový typ samopalu „EMP 36“ používající mechanizmus s teleskopickým pouzdrem vratné pružiny závěru systému Vollmer, který byl vybaven sklopnou ramenní opěrou, pistolovou rukojetí a dřevěným předpažbím. Německá armáda se teprve těsně před druhou světovou válkou rozhodla zavést do výzbroje samopaly pro potřeby tankového vojska a výsadkářů, proto byl přijat roku 1938 zdokonalený samopal firmy Erma pod označením MP 38. Ten zachovával celkové uspořádání a vnější vzhled prototypu firmy Erma, ale jeho závěr byl kombinací dřívějších Schmeisserových konstrukcí s teleskopickým pouzdrem vratné pružiny Vollmerova systému a spoušťový mechanismus se blížil řešení Schmeisserova samopalu MP 28 (s vypuštěním voliče režimu střelby), a používal i zásobník Schmeisserovy konstrukce. Není známo kdo tyto konstrukční změny provedl. Tento samopal mimo firmy Erma Werke vyráběla rovněž zbrojovka v rakouském Štýru. Samopal se vyznačuje hlavní bez pláště, pistolovou rukojetí a sklopnou ramenní opěrkou. Má neuzamčený, masivní závěr s předzápalem. Úderníková pružina je uložená uvnitř teleskopického systému trubek, chránící ji před znečištěním. Napínací páka závěru je umístěna na levé straně. Samopal nemá přepínač způsobu střelby a umožňuje pouze střelbu dávkou. Díky poměrně nevelké kadenci lze s určitou mírou zručnosti střílet i jednotlivými ranami. Nízká rychlost palby se projevuje kladně na přesnosti střelby a také vystřílení všech nábojů ze zásobníku trvá déle. Je dosažena pomocí pneumatického tlumiče, tvořeného odpruženým pístem ve tvaru tyčky, uloženým uvnitř úderníku. Hledí samopalu se skládá ze dvou plátků se zářezy - pevného pro střelbu do 100 m a sklopného do 200 m. Muška je chráněna prstencovým chránítkem. Pažba samopalu je vyrobena z kovu, pod hlavní se nalézá hliníková lišta a výstupek sloužící jako opěrka při střelbě z úkrytu. Z bakelitu byla vyrobena lisovaná opěrka mezi spouští a zásobníkem. V průběhu výroby samopal prodělal řadu úprav. Například v roce 1940 masivní a nákladné tělo závěru s frézovanými podélnými drážkami bylo nahrazeno hladkým a lisovaným. Objímka pro zásobník, která měla původně na boku dva otvory, potom byla bez otvorů a nakonec s rovnoběžnými žebry. Nejpodstatnějším rozdílem byla konstrukce pojistek. U různých modifikací bylo používáno buď držadlo napínací páky závěru ve tvaru skoby, které zajišťovalo zbraň pouze při nataženém závěru umístěním držadla do zalomeného výřezu v těle zbraně. Nebo válcové držadlo s čepičkou, které mohlo účinně blokovat závěr i v přední poloze. Za 2. světové války byly zkoušeny rovněž samopaly MP 40 s úpravou pro nasazení zdvojeného zásobníku (standardní dva zásobníky byly umístěny vedle sebe a po vystřílení nábojů z prvního se druhý přesunul na jeho místo). Modely: MP 36 První prototyp z roku 1936 na rozdíl od dalších modelů má zásobník ze strany.Jsou dva kusy jeden v Praze v muzeu a jeden je u soukromého sběratele. MP 38 První verze vyráběná od roku 1938 do roku 1940. MP 38 (L) Vylehčená verze vyráběná v menším množství v roce 1938 s tělem zbraně z lehké slitiny (L - Leichtmetall). MP 38/40 Verze vyráběná v roce 1940. MP 40 Verze vyráběná od roku 1940 do roku 1944 . Technologická zjednodušení a zlevnění výroby. Pouzdro závěru nahrazeno lisovaným. Nejpočetnější masově vyráběná verze. MP 41 Modifikace s dřevěnou pažbou namísto sklopné ramenní opěry vyráběná od roku 1941 do roku 1942 . Možnost střelby dávkou i jednotlivými ranami. Vyráběna firmou Haenel v Suhlu v poměrně malé sérii. Nebyl oficiálně zařazen do výzbroje německé armády. Používán bezpečnostními složkami, vojsky SS a exportována do zahraničí. S počtem 2000 kusů to byl od roku 1944 nejrozšířenější samopal ve výzbroji armády Slovenského státu. MP 40 II. model Tato verze se vyráběla od roku Od roku 1942 do roku 1944. V podstatě malá modernizace MP 40. MP 45 Byl prototyp útočné pušky vycházející z MP 40 z roku 1945 která používala náboj 7,92x33 mm Kurz. Proto útočná puška. Samopal používá pouze pistolové náboje. Na začátku války měly německé polní jednotky ve výzbroji 8773 těchto samopalů. První výrobní verze MP 38 byla použita při invazi do Polska. Používali ho hlavně výsadkáři, či velitelé čet pěchoty a přednostně jím byly vyzbrojovány jednotky SS. Pro svůj malý dostřel byl vhodný na boj ve městech a v zákopech. Jeho nevýhodou byl dlouhý zásobník, který znesnadňoval střelbu vleže.  zdroj: www.wikipedia.cz Parametry: Hmotnost G: 3660 Materiál: kov, pásek kůže Rozměry Cm: 64

Replika Mauser, 1898 Německo, celokovová.  Mechanismus repliky je pohyblivý. Mauser je jedna z prvních samonabíjecích pistolí. Po počáteční konstrukci moderní automatické pistole 1893 začali bratři Fidel, Friedrich a Josef Feederle pracovat na vlastním modelu pro zbrojovku Mauser a to bez vědomí a souhlasu svých nadřízených. Zbraň byla i přes to již v roce 1896 uvedena na trh. Zbraň využívá energii zpětného rázu s krátkým pohybem hlavně. Uzamčení bylo prováděno pomocí kývavé závory. Schránka na náboje se nachází v přední části lučíku a je plněna shora nábojovými pásky. Hledí pistole bylo stavitelné, existovaly varianty ocejchované do 500, 700 a 1000 metrů. Zajímavostí je signalizace vystřelení posledního náboje, podavač zásobníku zadržel závěr v otevřené poloze (tzv. střelecká pohotovost). S modelem 1930 zavedl Mauser výměnné zásobníky o různé kapacitě. Model 1932 byl schopen automatické střelby. Pouzdro této zbraně může být použito u všech modelů jako pažba. C96 byla vyráběna s různými délkami hlavně, různými kapacitami zásobníku a v různých rážích. Obě dvě původní varianty ráže 7,63 × 25 mm měly hlavně od 8 do 13 cm délky a šesti nebo desetiranný zásobník. Po válce je firma Mauser v důsledku poválečných omezení nucena vyrábět pouze policejní vzory pistolí. Pistole Mauser jsou dodávány do mnoha zemí světa, v Sovětském svazu je pistole zavedena do výzbroje před přijetím pistole Tokarev. Náboj Tokarev 7,62x25 je vlastně kopií náboje Mauser 7,63x25. Lze nalézt i označení BOLO (Bolschevik Ordonance), těmito pistolemi je vyzbrojena nechvalně proslulá ČEKA. V roce 1932 se začala vyrábět nová verze pistole Mauser s označením model 1932, oproti původní verzi dokáže tato pistole střílet i v plně automatickém režimu – dávkou. To se samozřejmě podepisuje na přesnosti zásahu. Náboje se už nenabíjejí do schránky shora nábojovým páskem, ale nabíjí se za pomocí zásobníku s 10 nebo 20 náboji. Tento verze je taky označován jako model 712. Na počátku 20. století vypsalo vedení císařské armády zakázku na standardní pistoli. Zvítězila ale slavná pistole P-08 vyvinutá Georgem Lugerem. Model C96 znamenal ale pro zbrojovku Mauser obrovský komerční úspěch. Tato zbraň dosahovala v prodeji vysokých čísel: byla dodávána ve velkých počtech do zemí, jako je Turecko, Mexiko a Čína, a tam byla také uvedena do výzbroje těchto armád. Nejslavnějším majitelem C96 byl později ministerský předseda Winston Churchill, který se s touto pistolí zúčastnil mimo jiné války v Súdánu a búrské války. V roce 1920 byly některé C96 prodány do Číny a vyráběny pod licencí Shan-Si Arsenal. Měly ráži 0.45 ACP. Tyto modely jsou kvůli použité munici širší a tak okamžitě rozeznatelné. Během první světové války byly dodávány také německým jednotkám, ale pouze modely, které byly převedeny na standardní náboj 9 mm Parabellum. Aby se předešlo záměně s C96 v ráži 7,63 mm, jsou označovány červenou číslicí 9 na rukojeti. Mauser C96 byly také rozšířeny v Rusku, kde byly používány zejména vojsky bolševiků. Oblíbenost této zbraně u Rudých gard dokládají oslavná slova v básních ruských básníků. Také v druhé světové válce byly ve Wehrmachtu používány různé typy této zbraně. Zvláštní oblibu si získaly u řidičů vojenské techniky a vojáků v oddílech pro boj v týlu nepřítele. Ve Waffen-SS se často používala verze rychlopalné samonabíjecí pistole - Schnellfeuer-Selbstladepistole C 96/M 30. Parametry: Hmotnost G: 1120 Materiál: kov Rozměry Cm: 32